Je obecně známo, že každá rodina tento svátek slaví trochu jinak, všichni zřejmě máme v obýváku stromeček, někdo živý, někdo z uměliny, někdo borovici, někdo smrk, někdo má ozdoby moderní, někdo dokonce hypermoderní, někdo po babičce. V některých rodinách dělá „ježíška“ jeden z rodičů, chodí po bytě se zvonečkem, někde se zavřou dveře do pokoje a děti tam už nesmí, někde se bouchá na okno….je to u vás také tak? Jak „vyrábíte ježíška“? V dnešní době lidé na zázraky příliš nevěří, ví dobře, že bez skutečné práce a píle zadarmo většina z nás nic nedostane, možná proto spousta z nich dětem existenci Ježíška dříve či později "vymluví". V době adventu na nás z každého obchodu, z každého domu, číhá ošklivý červený trpaslík, zahraničních pohádek o témže trpaslíkovi je přehršel, tak proč v dětech živit "pouhou iluzi"? Vzpomeňte si na své dětství, na své sny, přání, třeba i ta nesplněná, ale to očekávání, to kouzlo, to v nás i v našich dospělých letech rozeznívá tajemnou strunku fantazie....
vyhlizeni jeziskalucie jirikova
U nás po večeři vezmeme prskavky, přes sváteční šaty hodíme bundy, na nožky huculy a jdeme ven, před dům, svítit těmi prskavkami Ježíškovi na cestu, děti blbnou s prskavkami a do toho se snaží upřeně pozorovat oblohu s vánočními hvězdami, schválně, jestli už konečně zahlédnou to vymodlené, nikým dosud neviděné, tajemné a přesto tolik milované, stvoření. Zatím se jim to nikdy nepodařilo, nezahlédli ani stín něčeho, z čeho by se mohla vyloupnout postava Ježíška.
Když se dětičky ať již dostatečně či nedostatečně, nemají totiž nějak potřebu to zjišťovat, vykoukají do prskajících jiskřiček a do temnot svaté noci, vracíme se celá rodina domů. Do schodů běží naši trpaslíci jako o závod, ale u dveří se zarazí a opatrně poslouchají za dveřmi, jestli přece jen neuslyší něco podezřelého. Neuslyší, snad jen koledy, které u nás celý večer tiše hrají. Po vstupu do předsíně, nažhavení, zvědaví, a trochu vyděšení, rychle, ale přesto potichu a opatrně, odhazují své svršky…
Za zvuku koled je náhle slyšet bouchnutí otevíraného okna, chvilka ticha, pak je slyšet hluk skládaných krabic, pak zase bouchnutí okna, děti kulí oči hrůzou, pokukují po sobě či se tulí k rodičům. Ticho…pak se ozve cinkot zvonečku a naši malí rošťáci se v tu chvíli pošťuchují, kdože půjde první otevřít dveře do pokoje….
A cože je to za dveřmi? Klasika, rozsvícený stromeček, odhrnutá záclona, a samozřejmě…dárky a dárečky, dětská očka září, je po strachu a zůstává jen zvědavost a nadšení, tak, jako ve všech „dětských rodinách“.
Šťastné a veselé přeji všem
