Setkání spolužáků....anebrž SLEZINA!

Tak, uplynul další roky a tentokráte jsme se nesešli ve čtyřech či pěti lidech, ale i ostatní se „pochlapili“ a sešlo se nás, považte, celých DVANÁCT osob nyní již dospělého věku. Jistě to všichni znáte, takových setkání je týdně dvanáct do tuctu, vítání, divení – jejej, to jsi ty, tebe jsem hned poznala, jejej, to jsi ty, tebe jsem tedy opravdu nepoznala, ty ses vůbec nezměnil /nezměnila/, jé, ty jsi krásně zhubla, kočka….apod. apod.

Kousek tridyRoman Urbanek

A pak to začne, jedna sklenička, druhá sklenička, různé přesedávání na různá místa, aby člověk pokecal se všemi a nikoho nevynechal, protože při tom běžném hospodském ruchu, smíchu spolužaček a hurónských výkřiků spolužáků jeden neslyší vlastního slova…..  Do toho fotí dvorní fotograf, takový amatérský profesionál /promiň, Romane/ a fotí a fotí, člověk se nestíhá přiměřeně tvářit, natož takový člověk, který je naprosto nefotogenický a ještě poslouchá připomínky typu:“ Nenos tu černou, já vím, že zeštíhluje, ale na fotky, víš, to prostě nejde.“ Přitom vaše tmavě hnědé vlasy vyjdou stejně jako antracitově černé, navzdory tvářence vypadáte jako Sněhurka a halenka, která vám v zrcadle ukazuje mínus min. 5 kg, tak na fotce min. 15 kg přidá. Aha, je černá, proto ta připomínka pana fotografa….

A tak řeč plyne, výbuchy smíchu se opakují s čím dál tím rychleji se opakující frekvencí, někdo bohužel musí na noční, někdo by dostal doma držťkovou, někoho pálí oči od kouře…, prostě nás nakonec zůstává o něco méně. A nejrozjívenější spolužačka zvolá:“ Jde se na diskotéku tady vedle, jsou tam zamluvená místa!“  Tuhne mi čelist, na diskotéce jsem byla naposledy před dobrými patnácti lety…. Kromě toho mám silnou nevýhodu týkající se duševního i fyzického uvolnění – jsem zde autem, k večeři jsem měla 4dcl bílého, pak litry vody a kávy, jsem tedy dokonale střízlivá a s disco tancem zkušenosti vlastně desetiletí staré… co teď? Ale ano, zkusím to, nejsem žádná bábovka. Jde se na to!

Diskotéka eine kleine katastrofe! Nejen spolužačky se efektně vlní, dokonce si spolužáci! Včetně disciplíny tanec u tyče, hoj ty štědrý večere, to jsou mi ale kreace! S mým stárnoucím tělem neprovedu jediný ladný pohyb, svaly ze mne dělají něco jako žehlící prkno natřásajícími se špeky, šlapu nejen po svých nohách, ale i po nohách spolužáků, ale to nevadí, skvěle se bavím, i když mně začala bolet kyčel a puchýře z mých pracovních lodiček se notně ozývají….

Po půlnoci již odpadám, jsem unavená, zpocená, kyčel mi vrže, nohy bolí…. Loučím se, odvezu pár dalších unavených spolutančících a vyrážím na třináctikilometrovou cestu domů, poslouchám písničky z rádia a jedu skutečně jen povolenou rychlostí. Přijíždím do svého města a výrazně zpomaluji, hrají nějaký ploužák z doby mého mládí, mně se klíží oči, jsem unavená, jedu zhruba třicítkou a odbočuji k našemu domu….vtom se za mnou rozbliká majáček, slušně parkuji a vystupuji z auta, za mnou zůstává stát služební octávka státní policie a blíží se ke mně černý panáček:“ Dobrý večer, paní řidičko, silniční kontrola, prosím doklady od vozu….atd. atd.“ Hledám jako blázen, leč po výměně kabelky za manželovu malou sportovní kabeličku nacházím toliko techničák, zelenou kartu a kartičku s mou krevní skupinou….  Jsem prověřována na dálku a vyzvána k dýchnutí do alkoholtesteru. „Ježíši, já k večeři pila“ bleskne mi hlavou. Ruce se mi třesou, dech slábne a vázne, ale na třetí pokus je přístroj spokojen, hlásí 0,0 promile. Uf, ještěže jsem provozovala ty náročné tanečky a pila vodu a vodu od cca 19.30 hod.! Černý panáček poděkoval, popřál hezký večer a já unaveným, vratkým krokem odkráčela do bytu, kde jsem se úlevou rozesmála: „To byl ale super večírek! Už se těším na příští!“