Charita anebo......?

Dnes se na webových stránkách www.idnes.cz objevil článek o třináctiletém chlapci, který bohužel "díky" neopatrnosti možná své, možná svého spolužáka, možná svého učitele, měl tu smůlu, že došlo k tragickému, masivnímu zranění a on skončil na invalidním vozíku. Je mi to líto, skutečně, upřímně líto. Jsem velmi empatická, skutečně lituji každého zranění či onemocnění každého svého spoluobčana, je jedno, zda je to muž, žena či dítě.

Noc snu, ZOO DecinNase Decinsko

Přiznám se však, že nerozumím tomu, proč rodina uvedeného chlapce žádá veřejnost o pomoc. Ale ano, ať žádá, je to jejich zákonné právo, zda je také morální, záleží na posouzení každého z nás. My jsme ti oslovení, domnívám se proto, že také máme právo, zákonné i morální, se k tomuto článku, k této prosbě, vyjádřit. Každý po svém, někdo v diskusi pod článkem, někdo doma, mezi kolegy, někdo písemně....

Za sebe, potažmo za svou úzkou rodinu, mohu říci /napsat/, že se mne prosba rodičů Borise dotkla. Domnívám se, že pokud by rodina byla ve finanční nouzi a nemohla Borisovi dopřát např. kvalitní vozík, vybavení, stavební úpravy bytu či školy, kvalitní rehabilitaci, budiž. Ale požadavek zní na handbike, protože v řadě dosavadních sportů mladíkovi chybí další zářez na pažbě. Žádost mi připadá nemorální, je mezi námi velmi mnoho dětí, které by rády "dělaly" třeba jen fotbal, ale bohužel např. matka samoživitelka nemá ani dvě stovky měsíčně na klubové zápisné, natožpak na sportovní vybavení. Anebo rodina se zcela běžným příjmem dejme tomu 15-20 tis. Kč, bydlící v paneláku a jezdící Felicií. Pokud by malá dcera chtěla např. tančit a zpívat, syn hrát fotbal, stěží to finančně zvládnou a věřte tomu, že by opravdu chtěli.

Připadám vám necitelná? Mám jedenáctiletou, těžce zdravotně postiženou dceru, stejně tak manžela. Mají diabetes mellitus I. typu. Vypadají zdravě, chodí, mluví, běhají, jezdí na kole. Zdravotní pomůcky k udržení dobré kompenzace tak, aby pozdní komplikace nastaly co nejpozději v jejich životě, sice hradí zdravotní pojišťovna, ale ve velmi malé míře. Pro takto postižené děti se snažím s ostatními dobrovolníky pracovat ve společnosti Dia-Help. Máme své sponzory, přispívají malými částkami, ale nevadí, nemusí pršet, jen když kape... Za tyto peníze pořádá Dia-Help edukační akce, společná setkání, dokupuje proužky do glukometrů, sensory na kontinuální měření glykémie. Skutečně by nikoho z nás nenapadlo, požadovat peníze na sportovní vybavení, aby se děti mohly dále realizovat.

Naše děti jsou doživotně závislé na inzulinové terapii. Následkem nemoci hrozí těmto dětem tzv. pozdní komplikace diabetu - nefropatie, neuropatie, retinopatie a další. Tyto komplikace se dají zmírnit, někdy i zcela odvrátit, a to dobrou kompenzací. Ta se ale odvíjí od dostatku zdravotních pomůcek, které však nejsou v našem státě samozřejmostí. Naše legislativa doznala v tomto změn, ale troufám si říci, že většinou ne zcela dobrých. Co se týče diabetických dětí, tak drtivá většina rodin se potýká se zoufalým nedostatkem diagnostických proužků do glukometru, jehliček do per, nebo infuzních setů k inzulinové pumpě. Téměř žádná rodina si však nemůže dovolit dokupovat např. předražené diagnostické proužky, a tak své děti pak musí měřit méně často. Tím je však vystavují riziku hypoglykemie, hyperglykemie, a následně pozdních komplikací diabetu.

V září letošního roku občanské sdružení DIAHELP Most podalo připomínky ke změnám zákona č. 48/1997, a ačkoliv ji obdrželo všech zhruba 300 poslanců a senátorů, reagovalo pouhých 12 z nich a zákon byl nakonec stejně odsouhlasen.

Anebo - že bych to zkusila také? Za vybrané peníze nekoupíme kola, ale zajistíme našim dětem "zdravější" život......

P.S. http://zpravy.idnes.cz/nechceme-auto-bez-kol-vzkazuji-diabetici-reforma-jim-prodrazi-pomucky-1e6-/domaci.aspx?c=A111020_095731_domaci_hv

www.dia-help.cz