Masaryka přišlo přes mráz a husté sněžení uctít mnohem víc lidí než v předchozích letech. Před jeho hrobem se vytvořila nekonečná fronta lidí s věnci a kyticemi. Z Moravy dorazil sbor v lidových krojích, který u hrobu zazpíval Masarykovu oblíbenou píseň Ach, synku, synku. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně a zemřel na lánském zámku 14. září 1937. Na zdejším hřbitově jsou kromě něj pohřbeni také jeho manželka Charlotta, syn Jan a dcera Alice. - viz. www.idnes.cz
Moje babička pocházela z Lán. Její tatínek tam měl ševcovskou dílničku, dokud ho "nespolknul" Baťa. Na svoje dětství velmi ráda vzpomínala a často mi o něm vyprávěla. Dědeček pocházel ze Srb, což je malá vesnička nedaleko Lán. Znali se snad už jako děti... Ale o tom nechci vyprávět....
Často mně jako malou holku brávali do Lán na výlet, babička mi ukazovala domek, kde bydlela s tatínkem, který při nehodě na motorce přišel o nohu, s velice přísnou maminkou, mladším bratrem a o mnoho mladší sestřičkou. Ukazovala mi, kam chodila do školy, sokolovnu, kam chodila cvičit a vyprávěla mi, jak panu prezidentovi Masarykovi při jeho příjezdech na lánský zámeček všechny děti ze školy zpívaly jeho milovanou písničku, Ach synku, synku....
Naše výlety se konaly před rokem 1989, samozřejmě, že jsem zašli i na místní hřbitov, kde měla babička pochované příbuzné. Jak jsme tak procházeli hřbitovem, téměř ke každému jménu na pomníčku zařadila i člověka, tak jak si ho pamatovala, nebo o něm slyšela vyprávět. Vždy jsme zašli i k hrobu Masaryka a jeho rodiny. Pamatuji si, jak byl vždy zanedbaný, špinavý, neozdobený.... lidé se báli k němu byť i jen přiblížit.... Babička s dědou vždy alespoň trošku listí odmetli, malou kytičku jsme položili, víc se také neodvažovali, ale vždy jsme přišli vzdát úctu, babička s dědou zavzpomínali, vyprávěli...
Bylo mi opravdu hodně smutno, když jsem k tomu hrobu přišla poprvé sama, bez babičky a dědy... i když jsem vlastně sama nebyla, byl se mnou můj nastávající, současný manžel, který neutekl mým vzpomínkám a vyprávění.... teď už tam jezdíme i s našimi dětmi a zase vyprávíme....
Při té první návštěvě bez mých prarodičů mi bylo smutno i proto, že hrob Masaryka a jeho rodiny už nebyl zanedbaný a opuštěný, byl přímo přeplácaný množstvím kytic a věnců. Ano, bylo po "sametové revoluci" a všichni si na Masaryka najednou "vzpomněli", nemuseli se už bát....
Moji prarodiče se dožili krásných sedmdesátisedmi let a až do konce svého života čile sledovali dění kolem sebe, a to i dění politické. Co by asi říkali tomu, že nad hrobem jejich milovaného prezidenta dnes řeční lidé, kterým nemohli přijít na jméno? Ani Jiřímu Paroubkovi, ani Davidu Rathovi příliš nefandili, nevěřili jim...Spoléhali vždy především na sebe, na svoje zdravé, šikovné ruce a selský rozum. Dokázali se o sebe a svého syna postarat, přes světovou válku, dvě měnové reformy, sovětskou a komunistickou okupaci. Neměli vysoké školy, neměli velký majetek a přesto byli šťastní. Často na ně v dnešním "bláznivém" světě myslím a čerpám z jejich vzpomínek a zkušeností, které mi předali. A děkuji jim za ně...
Dnes myslím na to, že hrob prezidenta Masaryka a jeho rodiny mi připadá dnešním politickým extempore znesvěcený a jsem svým způsobem ráda, že to moji milovaní nevidí... bylo by jim asi hodně smutno....
