Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stalo se v Alpách

25. 09. 2013 21:12:40
Jedna rodina, jedny prázdniny, jedny velehory, jeden příběh, možná vlastně dva, ten náš, a "toho druhého" stalo se to? Nestalo...?

Když jsme vpodvečer krásného letního dne vyjížděli z Curychu, panovalo příjemné, slunečné počasí. Cesta příjemně ubíhala navzdory dohadujícím se dětem na zadním sedadle, stačilo občas zastavit na čistém, upraveném odpočívadle, jakých je na švýcarských dálnicích spousta, a nakrmit dětičky chutnou čokoládou. Já vím, příliš výchovná tato metoda není, ale jsou prázdniny, dovolená, my strávili, ač velmi příjemný, přesto náročný den u příbuzných a teď si užíváme cestu autem zpět na alpské kopečky. Kvůli dětem to vezmeme oklikou, přes Oberalppass, aby se pokochaly úžasnými serpentinami, před kterými já osobně mám obrovský respekt a úžasnými výhledy z horské silničky do okolní krajiny. Serpentiny ve mně budí skutečnou hrůzu, ač cestovní nevolností netrpím, a to takovou, že zavírám oči a snažím se nevnímat protestující žaludek.

Čím více se blížíme k vrcholkům Alp, tím více je zatažená obloha a zvedá se vítr. Před Andermattem už prší, v Andermattu je už úplná tma, liják, prostě typická horská nepohoda. Naše octávka naprosto bez námahy vyjíždí prudký kopec, ostré zatáčky zvládá zcela s přehledem. Děti si nadšeně ukazují různé zajímavosti z okna, drsné počasí je trošku leká, ale zvládají cestu s humorem. Zato já sedím jako zařezaná a přímo s fyzickou bolestí zvládám nepřízeň počasí, zdolané převýšení, pohledy z okénka vozu do velmi blízké prázdnoty prudkých srázů těsně vedle silnice.

Na Oberalppassu již naprostá tma, zima, nevlídno, vítr a déšť, všechna auta jedou krokem, řidiči jsou ukáznění, bezpodmínečně dodržují bezpečnou vzdálenost, nikdo se nikam necpe, nehrne, ať již ze švýcarské zdvořilosti, tak cizinci navíc s respektem k počasí a terénu. Mně už bolí nohy z ustavičného brždění ze sedadla spolujezdce, což, jak jistě všichni uznáte, je velmi náročná disciplína.

Opatrně sjíždíme do údolí, počasí stále velmi nevlídné, ve spojení s okolní krajinou a nebezpečností silnice navozuje velmi stísněnou atmosféru, dokonce děti sedí v naprostém klidu a s úžasem sledují pravou horskou bouřku, v autě je klid, ticho, dokonce i manželova oblíbená hudba je ztišena na minimum, řidič se soustředí, cesta je vážně nebezpečná.

Zcela náhle se za námi objeví malé Suzuki s firemními nálepkami. Jede velmi rychle, nebezpečně, každou chvíli hrozí, že skončí v našem kufru, neustále se snaží nás předjet. Déšť a mlha způsobují velmi omezenou viditelnost. Přesto si autíčko za námi počíná jako splašené. „Ale běž už někam“: bručí manžel za volantem a jakmile má na úzké horské silnici jen trochu místa, uhýbá a pouští bláznivého řidiče před nás.

Najednou vidíme malé Suzuki, které se tak ztřeštěno dralo před nás, jak prudce zastaví na krajnici, dveře u řidiče se otevřou a do lijáku přímo vběhne mladý muž v riflích a tričku. Co se to děje? Zuřivě na nás mává oběma rukama, vmžiku je celý promočený, ale vypadá velmi vážně, až vyděšeně, jakoby šlo o život. Zastavujeme bezpečně kousek před ním, ačkoli znalost němčiny nepatří k našim silným stránkám. Stojíme na krajnici, stáčím okénko a s úžasem poslouchám česky mluvícího mladíka: “Prosím vás, vy jste z Čech, jste Češi?“ ujišťuje se. Auto má z půjčovny, ale Čecha jsme skutečně nečekali. A mladík velmi rychle, zadýchaně, zřejmě plný adrenalinu, pokračuje dál: “Tak Čechy bych tady zrovna teď a tady taky nečekal, ale proč jsem vás zastavil, já totiž potřebuji pomoc, naprosto životně nutně, já vám zaplatím, třeba dvojnásobek toho, co si řeknete, a dětem něco koupím, nějakou čokoládu nebo něco, já totiž životně nutně potřebuji jet zpátky, teď musím vrátit auto a zítra mi letí letadlo a já ho nemám jak stihnout, vlak už mi žádný nejede, a je to hrozně důležité, abych byl zítra v Itálii, já vám opravdu zaplatím, ale musím se nějak dostat zpátky.....“ opakuje stále dokola. Musíme jej přerušit: „ Co tedy vlastně potřebujete? Kam se potřebujete dostat?“

Teď již o něco pomaleji, nicméně stále rychlostí zahřátého kalašnikova, vypráví, že musí být druhý den odpoledne služebně v Miláně, letadlo mu letí už nevím odkud, ale teď potřebuje v blízkém městečku vrátit auto do půjčovny a dostat se zpět přes Oberalppass do Andermatu, kde potřebuje stihnout vlak. Nabízí uhradit náklady na cestu + příplatek za to, že jej tam dovezeme. Jsem docela v šoku, něco takového se nestává každý den, taková situace jako z hororu, noc, tma, déšť, vítr, opuštěná horská silnice, cizinec s naprosto záhadnou žádostí o pomoc, prostě žádná legrace.

Nicméně můj konzervativní, velmi rozvážný manžel, odvětí, že tedy dobře, mladíka odveze, ale nejprve vysadí rodinku „doma“, na letním bytě. Mladík v tu chvíli vypadá, že vyhrál první ve Sportce, nadšeně kývá hlavou, že tedy dobře, super, skvělý, v městečku jen vrátí auto do půjčovny a v dohodnutou hodinu počká na manžela na nádraží.

Rozjedeme se mlčky, každý sám pro sebe zpracováváme vzniklou situaci, jen děti pusu nezavřou: „A kam pojedeme, a kam táta pojede, daleko, kam až, a on poveze toho pána, ten pán se ztratil?“

Po chvíli mi to nedá a začínám situaci analyzovat nahlas: „ Ty ho chceš vážně vézt uprostřed noc, v tomhle počasí? Naprosto neznámého člověka? Proč vlastně? Co když je nebezpečný? Co když chce tvoje auto? Co když ti něco udělá?“ Manžel nato s naprostým klidem: „A proč by to dělal?“ Žádný jiný argument neuvádí, takže se musím pomoci sama. Nahlas zvažuji, co se mohlo stát, co nemohlo, oč vlastně jde. Shrnujeme situaci tak, že manžel se dostaví na místo setkání, ale bude chtít vidět pas a údajně již zakoupenou letenku. Kontruji tím, že auto z půjčovny snad může vrátit kdekoli, letenky přebukovat atd. atd. Manžel trvá na svém, pojede, ale chce vědět, koho veze.... Já nevím, asi je za tím věčná klučičí touha po dobrodružství.

Vystupujeme ve výšce 1280m.nm., manžel se otáčí a ve tmě a dešti odjíždí, zůstávám s dětmi sama vysoko v horách, bez manžela, bez auta, bez pocitu bezpečí......

Doma uložím děti a netrpělivě čekám na sms od manžela, má se ozvat a dát vědět jméno člověka, kterého v údajné nouzi zachrání převoz v kruté horské noci přes jeden z největších alpských průsmyků. Stále se mi honí hlavou kdo to je, proč vlastně tak hrozně spěchá, každé zdržení se přece dá omluvit, vysvětlit, proč si neprodlouží výpůjčku auta, přece není problém nechat auto z půjčovny tam, kam se chcete dopravit, zavolat na letiště také není problém, proč zastavil právě nás, co má vlastně za lubem a spousta dalších, třeba i nesmyslných podezření, ale kdo se kdy ocitl v takové situaci? Doplatíme na svoji dobrotu? Na manželovu touhu po dobrodružství? Nepíše, nevolá, co se děje? První sms píšu manželovi já, s jasným dotazem, co se tedy teď proboha děje? Manžel odpovídá, že mladík ještě nedorazil.... Již po pár minutách píšu další dotaz, jsem uzlíček nervů, odpověď mne trošku potěšila, mladík stále nedorazil, už je to 10 minut po domluveném termínu. Nervózně poposedávám dál, pouštím televizi a snažím se porozumět zpravodajství „ve švýcarštině“, hledám náznak ohlášení nečekané situace, pátrání po českém vyvrheli..... Nic takového se nekoná, manžel na nádraží čeká ještě půl hodiny, ale záhadný neznámý nedorazil.....

Zato manžel za chvíli dorazil zpátky, „třeba stihnul nějaký vlak“: utěšuji nás. „Žádný nejel“: ponuře odvětí manžel...... Stále prší, venku zuří vichřice a kdesi v hluboké tmě se jistě něco děje.....K jakému příběhu jsme se to vlastně náhodou přichomýtli....?

Autor: Lucie Jiříková | středa 25.9.2013 21:12 | karma článku: 12.38 | přečteno: 1070x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Jak na chlípný chlapy? Naučte se šerm, dámy!

Od mala jsem vyrůstala na vesnici mezi klukama. Holčiček bylo v mém věku poskrovnu, natož aby sdílely moje touhy lézt na stromy, škubat pláňata, chodit na švestky okolo cest. A dlužím klukům dík.

23.10.2017 v 20:55 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 404 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak na stres a deprese?

Ženská existence je občas jako past, žádná vertikála ani transcendentála, jen nekonečná horizontála ubíjejících činností. A pro ženy samoživitelky je to dvojnásobná nálož. Kromě zaměstnání je tu ještě péče o domácnost.

23.10.2017 v 18:41 | Karma článku: 14.54 | Přečteno: 497 | Diskuse

Štěpán Bicera

"Sudokopytníku", jsi poslancem

Jak se to těsně po volbách, dle MF Dnes, ve štábu Pirátů doslova ozvalo, napsat nešlo. Nebylo by to v souladu s kodexem a blog by byl odstraněn. Před volbami poslal zmíněný deník vůdci Pirátů omylem dvakrát stejný dotazník.

23.10.2017 v 13:27 | Karma článku: 28.10 | Přečteno: 956 | Diskuse

Olga Pavlíková

Tyto volby znovu potvrdily, že přímá demokracie je ta nejhorší varianta,

alespoň u nás v Čechách. Stačí, aby jeden z nejméně důvěryhodných osob v zemi lidem pochleboval, sliboval jim, osočoval své kritiky a lid mu dal hlas, téměř třicetiprocentní

23.10.2017 v 12:34 | Karma článku: 25.08 | Přečteno: 1410 | Diskuse

Jakub Moravčík

Jsme národ pštrosů? Věnováno především nevoličům

Píšu sem už velmi málo, ale při konstalaci příležitostí po dlouhé době přináším "hudebně-povolební" blog.

23.10.2017 v 12:06 | Karma článku: 4.79 | Přečteno: 158 | Diskuse
Počet článků 33 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1357
"Pomocí jiným buduji sebe sama" Manželka, máma, kamarádka,věčná studentka, dobrovolnice pro DIA-HELP, o.s. Most, pracující

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.